Klec pro majáky - anotace

Duší muž, tělem žena… Omyl přírody, výzva osudu?

 

  • Šokující, zcela otevřená zpověď muže, který polovinu života prožil v ženské roli, jež mu určilo jeho tělo. Ač cítěním a myšlenkami muž, podřídil se genderovému škatulkování společnosti a zodpovědně přijal svoje mateřství, porodil a sám vychoval dceru. Teprve na prahu její dospělosti se rozhodl stát se sebou samým a odhalit svoji pravou identitu. Téměř v padesáti letech podstoupil hormonální a chirurgickou přeměnu pohlaví.
  • Kniha nabitá emocemi a zásadními životními zvraty, přesto psaná s nadhledem, lehkostí a vtipem.
  • Ojedinělá publikace na našem trhu. Strhne čtenáře upřímnou výpovědí o vnitřní síle, tužbách i disciplinovanosti člověka, který zažil oba póly – ženu i muže.

Vydalo nakladatelství Kniha Zlín,
Ing. Marek Turňa, Na Drahách 369, 760 01 Zlín,
v roce 2011

Knihu si můžete objednat zde

www.knihazlin.cz

 

 

Ukázka z knihy

----------

 

  Rázoval jsem si to Paladiem v pravém jízdním pruhu, ale šlo to ztuha – lidí tu už bylo jako mandelinek, pletli se mi do cesty, nedodržovali rytmus a uháněli v protisměru nebo se vlekli jako šneci… Byl začátek listopadu, za tři týdny mám koncert, hned nato jdu do špitálu na první kudlu, pak už v tradiční předvánoční hysterii nebude čas ani fyzická kondice na shánění dárků. Hlavně něco pro Barču – přála si teplý svetr, je to taková zmrzlinka, no jo, ale musí být černý, jak jinak u nás, něco originálního… Sakra, těch lidí jsou tu dnes mraky, copak mají taky před operací, že už teď musí vyvolávat předvánoční šílenství?! Nenávidím tuhle psychózu, ale žádný rok se jí nevyhnu…
„Hergot,“ procedil jsem mezi zuby a polohlasně zaúpěl. Jezdící schody těsně přede mnou nečekaně vyplivly dvě ženské, které se vyřítily napříč mé dráhy letu, div jsem se o jednu nepřerazil. Ta robustnější z nich se v úprku zarazila, otočila se na mě a dunícím prostorem vcelku dost hlasitě zahulákala:
„No co, poser se, chlape!“
Zjihnul jsem. Obrátil jsem se k ní dav nedav, tvář se mi rozzářila  nejlíbeznějším šklebem století a s radostným tónem v hlase jsem na vyjevenou bábu houknul:
„Tak chlape, říkáte, díky, díky vám za to, madam a přeju šťastné a veselé!!!“
Ženská, co se právě s gustem naštelovala do bojového postavení, na mě třeštila oči v totálním zděšení a naprosto nic nechápala. Otočil jsem se a ještě jí srdečně zamával. Stála tam jako vytesaná do skály, neschopna pohybu. Myslím, že proud ji brzy spláchnul, možná i zadupal do podlahy nákupního centra. Hmm, tak chlape, už je to tak, hochu, lidi tě identifikují, eskalace tesťáku udělala své. Jsi to ty, jsi prostě chlapem, není pochyb – a to máš teprve před operacemi! Užíval jsem si své výsadní postavení, dneska už mě nic a nikdo nemohl naštvat.

  Kate přijela do Prahy čtrnáctého. Strávili jsme spolu skoro celou sobotu. Byl nádherný podzimní den plný příslibů z posledního lehce hřejivého sluníčka. Hned zrána jsme zašli na kafe a proseděli u něj přes dvě hodiny, bylo toho tolik, co si říct. A pak na Střelecký ostrov nechat se prohřát poledními paprsky, svařák u Vojtěcha jí vehnal nádhernou červeň do tváří. Byla tak krásná, jako Petřín v podzimních barvách, její kouzelné oči s odrazem slunečního svitu, kaštanové vlasy, oranžová bunda i ten ruměnec ve tváři – byla jako listopadová duha, a přitom tak mladá a plná života, jako každá další vlnka, kterou na Vltavě vyfoukal odpolední vítr… Zašli jsme do Kmotry na pozdní oběd a pak už byl čas vydat se k autobusu…A já najednou pochopil, že jí nikdy nemůžu být jen kamarádem, že už na to prostě nemám, už to nedokážu a ani nechci, na to ji příliš miluju, a já už přece smím milovat jako opravdický chlap, už se nemusím stydět za svoje city, touhu po kráse, po tom jejím odzbrojujícím pohledu, po rdících se tvářích, po ní celé. Ale neřeknu jí to, zase jí nic neřeknu, kdybych přišel i o její přátelství, tak už to neustojím, budu radši dělat, že jsem za vodou… „Tak jak?“ zeptala se Kate, když jsme čekali na zastávce. Věděla, na co myslím. Asi to z mého zamilovaného pohledu nebylo tak těžké uhodnout.
„Fajn, dobrý, snažím se, neboj,“ řekl jsem velmi neurčitě. Kate se na mě pronikavě zadívala. Opět ten ironický úsměv. Dnes však s nádechem jakési hořkosti.
„Ale moc ti to nejde, vid?“ řekla.
„Jóó, neboj,“ blekotal jsem a výmluvně jsem zrudnul, protože jsem lhal jako Baron Prášil.
„Hmm, copak si myslíš, že nevidím ty tvoje oči? A jak se trápíš?“ vpadla mi do koktání. „Nechci, aby ses kvůli mně trápil. Ale já ti prostě nemůžu pomoct. Asi bychom se neměli vídat, bude to tak pro tebe lepší.“
Polilo mě horko. Vlastně, co horko, rozžhavená láva se prohnala mými tepnami tam a zase zpět, cítil jsem, jak mi navzdory podvečernímu chladu stékají čůrky potu po zádech. Ježíši ne! Ji už nesmím ztratit, Kate ne! „Já to zvládnu, fakt, opravdu, neboj, já umím být jen kamarád, dej mi prosím trochu víc času, já to dokážu,“ slyšel jsem sám sebe, jak uboze se tu snažím zachránit si zdravý rozum, ale ztrácím veškerou hrdost, jak jsem trapnej, jako poškolák, co slibuje, že už nebude zlobit.
Nechtěla, abych čekal do odjezdu, nemá ráda loučení ani mávání.

  O několik dnů později jsem si hodil přes rameno svých pět švestek, do kapsy strčil Radčino modré autíčko a vyrazil na úvodní a nejdůležitější chlapskou operaci. Na programu bylo povinné odstranění reprodukčních orgánů, jestliže mám být skutečným mužem i podle právních a úředních směrnic. Neměl jsem s tím problém – ve svém věku už se na další mimčo rozhodně nechystám a pocitem nějaké osobnostní újmy netrpím.
Jenže na příjmovou ambulanci se mi taky moc nechtělo. Když jsem vstoupil do čekárny, všech snad sto padesát ženských otočilo hlavu mým směrem a vyjeveně se na mě zadívalo. Usadil jsem se do kouta a objemnou tašku jsem si hodil pod nohy. Sice jsem se ráno hladce oholil, ale moc mi to na ženskosti nepřidalo. No co, můžu předstírat, že čekám na manželku a pomáhám jí s věcmi na pokoj. Nebo pro ni jdu vyzvednout nějaké papíry…
„Pan Perry, na krev do dvojky,“ zaječela sestra na celou čekárnu a já měl v tu chvíli chuť na moment ztratit paměť a zapřít sám sebe. Všechny ženské zabodly pohledy do místa, kde jsem se snažil splynout s prostředím. Že jdu za manželku i na odběry, už tady asi těžko obhájím. Vstal jsem a rázně vykročil ke svým lepším zítřkům.
Tradičně přidělený nadstandard skýtal veškeré soukromí i pohodlí, což bylo zásadním pozitivním i psychicky potřebným uvítáním ve špitále. Žádné těhule tady nebudu ani pobuřovat, ani stresovat, takže nehrozí, že by budoucí maminy mojí vinou předčasně porodily. Kdyby snad přeci jen došlo k nějakému kontaktu na chodbě, měl jsem připravenou věrohodnou výmluvu, že na plastice o patro výš je plno, tak mě šoupli sem, na gyndu. Snad mi to maminky zbaštěj. Z projevů a chování sestřiček bylo zřejmé, že na podobné týpky jsou tady zvyklé a nedělá jim žádný problém oslovovat mě coby pacienta gynekologie v mužském rodě. Spíš se zdálo, že je to pro ně vítané zpestření a užívají si mě.
Byl jsem trochu nesvůj. Přeci jen nejsem z nejmladších a motor ve mně už taky nefunguje, jako bych právě vyjel z továrny. Nebál jsem se ale o sebe, spíš vědomí, že Bára nemá nikoho jiného, mě nenechávalo v klidu. Spojení se všemi přáteli a známými fungovalo bezchybně. Bylo to pro mě zásadní a možná nejdůležitější z celé operace. Po poledni mi do špitálu dokonce zavolala Radka, což způsobilo, že mi následně měřený tlak vylétl až k oblakům. Dostával jsem povzbudivé a humorné smsky, ale na jednu jsem čekal celý den. Nedočkal jsem se. Nepřišla ani ráno, když už sestra chystala mou krasojízdu na sál.
A pak jsem se probudil až na JIPce, čouhalo ze mě několik hadiček, trošku jsem si připadal jako po opici, ale zdálo se, že jsem přežil. Upadal jsem do přerušovaného spánku, sestry kolem mě kmitaly a neustále nabízely „něco na bolest“. Ale nic takového jsem necítil. Oslovovaly mě v mužském rodě, pak přišel pan doktor, říkal mi pane Perry a sprdnul sestru, že mezi mě a vedle ležící paní nedala paraván. Ta už beztak dávno opřená o lokty trčela do prostoru a s krkem vytaženým jako žirafa se v pološeru snažila dohlédnout na moji postel. Když zdravotní delegace odešla, ještě stále trčící paní směrem ke mně šeptem, co by vzbudil i hluchého, vznesla:
„Dobrý den, taky po operaci, taky, taky?“
Ne, asi jsem tady na exkurzi, chtělo se mi říct, ale jen jsem ještě malátným jazykem slušně pozdravil a v mezích možností se k ní natočil druhým bokem, abych dal najevo ukončení křížového výslechu. Vzápětí se zjevil lapiduch se sestrou, oznámili mi, že JIPka je přeplněná a když prý nemám komplikace, můžu zpět na pokoj. Konečně.
Dařilo se mi dobře. Žádné výrazné bolesti jsem neměl, sestřičky o mě pečovaly jako o vlastního. Komplikace se nepřidružily, a tak jsem po pěti dnech ty své švestky znovu zapakoval a odporoučel se domů. Ve schránce na mě od Radky čekalo potvrzení pro matriku o „dokončeném procesu přeměny pohlaví“, takže zítra klidně můžu svištět pro finální doklady s veškerými mužskými tvary. No, spíš se tam došourám, ale matrika je o tři ulice níž, tak si prostě udělám celodenní výlet.

  Na tohle jsem čekal… no řekněme, čtyřicet let, když jsem ještě býval indiánem nebo partyzánem, a pak, co jsem potkal Terezu. Jdu kolem výloh a nenápadně se v nich okukuju. V odrazu mi pohled vrací skoro neznámý chlapík, nedbale zarostlý, na krátko ostříhaný, žádná vazba, ale ani třasořítka. Vypadá sotva na čtyřicet a nikdo už by nezapochyboval, že má v občance to vymodlené M s mužským rodným číslem. No, pravda, šacovat letadla by nemohl, ale stačí se rozhlédnout, co i menších chlapů než je on, si tady vykračuje po stejném chodníku. A co takový „malý velký muž“ Dustin Hoffman se svými 166 centimetry? A jaký je to, panečku, herec Oskary ověnčený… A nebo mrňous Karel Kryl – legenda národa a básník s kytarou. Připomínat Napoleona je už vyloženě mimo mísu..… .Vzpomněl jsem si na jeho Vítězný oblouk a opět ta asociace: Radka. Jenže krásné, vzrušující, originální ženy neholdují malému pivu v půllitru, touží po perlivém mladém vínu v čirém skle na vysoké nožce. Ach jo, vzdychnul jsem si, no co, do výšky se prostě nenatáhnu, hormony zařídily hodně, ale atleta metr osmdesát ze mě zkrátka neudělají, tak se nebudu drásat marnými nářky.

  Přestal jsem se vzhlížet ve sklech kolem stojících bouráků a soustředil se na svou řeč, kterou jsem si nachystal pro další referentku – tentokrát na byťáku. Nastává obávaný čas na všech úředních dokladech změnit své jméno a rodné číslo. Aby náhodou někde nedošlo k mýlce, to bych už nerad.
„Potřeboval bych nahlásit změnu jména na nájemní smlouvě a zažádat o novou,“ špitnul jsem v příslušné kanceláři bytového odboru a očekával problémy. Radši se předem obrnit trpělivostí a nemalovat si úřední jednání v jásavých barvách, známe lidi. Nechtěl jsem říct ženské, kterých tam je stoprocentní zastoupení, aby to v mé nové identitě nezavánělo šovinismem. Z veskrze osobní zkušenosti vím, že ženy jsou taky lidi. A já jsem přece urputný ochránce něžného pohlaví, takový ten D´Artagnan, co by se za jejich půvab šel bít. Jenže na úřadech mi to sem tam nezafunguje, tenhle ochranitelský instinkt.
 Před paní referentku jsem položil dekret a svou zbrusu novou občanku. Mladá žena se dlouho dívala na oba dokumenty. Vypadá sečtěle, pomyslel jsem si, a není zapruzelá, jak se občas na úřadě stane, mohla by to pochopit a nedělat mi potíže. Mušketýra v sobě stejně nějak nemůžu vydolovat.
 Paní za stolem si poposedla a pak, aniž by spustila oči z předložených předmětů, se trošku nečekaně zeptala:
„A co vy teda po mně jako chcete?“
„Já bych potřeboval vystavit novou nájemní smlouvu a změnit na ní jméno nájemníka,“ zopakoval jsem svůj požadavek. Tohle bude na dlouho. Jinak příjemná referentka nespouští zrak z doložených dokladů.
„ A kdo tam teda bude bydlet?“ ptá se už trošku nervózně.
„No, já tam budu bydlet, ale právě proto jdu požádat o změnu jména na dekretu,“ snažím se být milý a hodně moc slušný. Paní zabodne prst do lejstra v místě, kde je uvedeno moje původní jméno a zahlaholí:
„A proč byste tam, pane, jako měl bydlet vy, když tam bydlí tahle paní?“
 Logická otázka. Vcelku jinak milá referentka přechází do úřednického útočného postavení, ve kterém jasně rozeznávám tón nesouhlasu: Aááá, přišel pan Votravný. I tak se musím usmát komicky se vyvíjející situaci. Paní se na mě vítězoslavně podívá s napjatým očekáváním, jak se z blamáže beztrestně vylžu. A je to tady, vzdychnu si, tak s pravdou ven.
„No…. to jsem totiž já,“ říkám hodně zřetelně, ale mírně, abych snad neurazil úřední majestát. Mladá žena stále s  ukazováčkem na jméně ženského rodu se na mě vyděšeně a zároveň nechápavě podívá, pak sklouzne pohledem zpět na papír, zase na mě, načež pomalu pronese:
„Tak moment, to mi chcete naznačit, že ten pán i ta paní jste jako vy…“
Neřekne to jako otázku, spíš úvahu pro sebe, aby se v tom galimatyáši lépe vyznala. Pokrčím mírně rameny a s decentním úsměvem přikývnu. Chápavá. Dlouhé ticho, referentka až příliš úporně zírá mimo mé oči do papíru, rozdýchává neverbální informaci, která právě doputovala do její levé hemisféry, pak se mohutně nadechne a řekne:
„ No jo, to je holt život, že jo,“ a je evidentně šťastná, že není její.
Tak tohle bychom měli úspěšně z krku.

 

----------