Malostranské svítání

Ráno jak bílý kafe s pěnou
od lopatek parníku Čechie
pěkně našlehanou
A Kampa orosený šálek
po deštivé noci
rozdýchává další kapitolu věků
s názvem „O emoci“
Lucerny u Čertovky
ještě nevychladly od celonoční služby
jak milencům tu splňovaly
i nejtajnější tužby
když temné kouty pohlídaly-
-ať do očí si aspoň vidí
Teď blednou tady od závisti
nad vzrůstajícím jasem
Svítání nad Rudolfinem
na vodní hladinu stříbrný koberec pokládá
A já opilý jak mladým vínem
vidím tě po něm přicházet
až do mé náruče
tak božsky vznešenou
do jitra oděnou
symfonickou básní zpěvnou…
A srdce se zběsile roztluče
jak Malostranský zvon
Beru tě za ruku
líbám tě celou v milostném kvapíku
a navzdory rackovu chechotu
- vždyť už se rozbřesklo
tak co sníš chlapíku?
dávám ti o lásce
svou věčnou záruku…
Šance

Přivyklý tempu expresní doby
přivyklý zákonu silnějšího
přivyklý na vestu svěracíróby
spíchnuté z barviva ochranného
přivyklý na čehý
kde jiní maj´ hot
přivyklý na hloubku
kde měl by být brod
přivyklý na tango
když  já cítím waltz
přivyklý dávat
své triumfy v šanc….
přivyklý na průměr
                  remízu
                      odvykání….
                        Tak nikdy si nezvyknu
                        na rána bez svítání
                        a zvuk druhých houslí
                        naostrov bez moře
                        a že nesmím do ringu
                        na vstup jen pro zvané
                        ani že mě tam nahoře
nevyzvali k tanci
a tys řekla:
Nechci se do tebe zamilovat….
 
Je třebazvyknout si
 na nerovnost šancí
 

K ránu

Na stole tiká
 odjištěný čas
rozbuška nastražená
     na vzdechnutí
                stačí se otočit
    básníci umírají k ránu
Žalostné vytí vlků
              krájí tmu
    do rytmu srdečního stepu
         první záblesk
               jak prskavka za obzorem
    Urvané spřežení
  divokých psů
    a saně letící nad zemí
            nezastavíš
Sedřené tlapy vyryté
    do myšlenek
                krvavou stopou
    exploze všehomíra
a torza veršů
           rozmetány po okolí
Pod oknem první
    popelářská samba
    Vědělas
              jak bezedná
         je vlčí něha?

Rezonanční

        Praskla mi struna na kytaře
někde tam uvnitř – v rezonanční zóně
a s vervou srdečního kvapu
šlehla mě přes obě tváře
splašila všechny ustájené koně
pak škrtla sirkou pod tlakovým hrncem
                  muž stal se srncem
co do říje se žene
a zpívá svou píseň vábivou
navzdory struně přetržené
A rána tolik pálí a řeže i trestá…
         vždyť jedinou jsi ze sta
           a z tisíce i z milionu
a zasáhlas mou rezonanční zónu
když hrál jsem duet
                   pro hlas jediný
Jak o život jsem do strun třískal
v dur i v moll – abych tě získal
tvou přízeň i ústa
tvé kaštanové vlasy
              já zešílel z nich asi
to mně z nich přibývají šediny!
Chtěl bych tě lásko
                    na věčné časy…
                      Kéž kytarou bys byla
do které směl bych vtisknout
ty nejněžnější písně
a srdcem do nich vepsat verš
struny sevřít v zpěvný akord
a všechny tóny tvého těla
nebojácně vyzvat na kord
pak s vervou virtuóza
splynout s tebou v melodické extázi
hrát frázi za frází….
Však moje báseň
je spíš směšná próza

Hrozivě mlčí tvá ozvučná deska
a ty jsi tak hezká
tak ukrutně hezká...

Kompozice

Jsi jako prstýnek z pampelišky
co na prst jsi mi navlékla
i nejkrásnější kapitola z mojí knížky
a smetana co z hrnku přetekla
Jsi přívěšek z korálků s barvami lesa
a já jsem řetízek když tvou hruď obtočí
i smítko jsi jenž nade mnou klesá
pak padne mi z nebe přímo do očí
Jsi jako knoflík utržený z blůzky
já vánek jenž proklouznul ti na kůži
jsi políbení z naší tajné schůzky
jsi moje kompozice o ženě a o muži

Ostrovy

To ne já – ale ty píšeš tyhle řádky
zavíráš můj rozum pevně do ohrádky
a pouštíš býka – zuřivou touhu
do lůna arény
To ne ty – ale já vbíhám na jeviště
odhodím zbaběle city na smetiště
a úsměv do publika – pak teatrální
odchod ze scény
To ne my – ale dva ostrovy z jednoho těla
byl bych ten tvůj - kdyby jsi chtěla
jenže tvé srdce je
území morény

 

Na Letné

Scházíš mi
    ve smogovém ráji u Štvanice
nad kterou ještě zívá
                 nedochůdče slunce
aby pak jako Héfaistos
       sežehlo plechové obludy
   řítící se po magistrále
Scházíš mi
v overtuře kostelních zvonů u Antoníčka
co za poledne nenápadně
      ženou čas zběsile kupředu
ve jménu ekonomických zisků
  a snížení inflace
jen aby se neurazil Bůh
Ztěžka za sebou táhnu
 |svůj pluh
a hledám tvůj odraz
       na bleděmodrém nebi bez mráčků
co by ozdobily tvůj portrét
      jak krajkový závoj
                na tvých tmavých vlasech
ale obloha je plná cizích tváří
a taky hmyzu brousícího si kusadla
na svou pravidelnou podvečerní hostinu
Hledám tě
          nedotčen civilizací
   na internetovém serveru
 plném zbytečných písmenek a zpráv
o krutosti světa
ale nikde zmínka
 že tě zoufale pohřešuji
Lituju všechny mobilní milence
ale kéž bych jím teď byl!
Dnes bych dal i obě ruce
do charitativní aukce
 za jedno jediné slůvko od tebe
        které by se srazilo s mým
někde v drátech pod Vltavou
tam přece moje prosby plavou!
Ale jsem jen směšný hledač pokladu
jak štěchovický Don Quijote
hadrový kašpárek
navlečený na ruku osudu
jenž se mnou hraje
naivní maňáskové divadlo
pro okolí
Nikdy jsem si neuvědomil
co krásy se míhá
za staženými roletami víček
co slasti by mohlo být v bolesti
po tvých zubech na mém předloktí
až dnes
jak blízko je smrt beznaději
a kolik hudebních skvostů
skrývá touha po tobě
Až dnes
Pořád mi scházíš
i když na Letné umlknou lidské zdroje
  marného pinožení
a opona dne se pomalu spustí
          nad hektickou současnost
Zase jeden den bez potlesku
Ach bože
 tolik mi scházíš
                              vsedě i vstoje
A když mi na okno zaklepe měsíc -
                 - to chybíváš mi nejvíc